Když jsem byl ještě malý a mladý kluk,v té době samozřejmě neexistoval internet a jediným zdrojem informací byli nepravidelně vydávané samizdaty-Hotejl,MiniHory a slovenský Jamesák.V nich jsem,mimojiné,zbíral inspiraci a motivaci.
A tenkrát mne dostal článek(znal sem ho snad zpaměti) Stefana Glowacze o jeho první náštěvě Austrálie,kde popisuje svoje pocity při přelézání tehdy nejtěžších cest,včetně opakování Wolfgangových Pankáčů(32,10+).
Poprvé článek vyšel v anglickem High a poté byl přeložen Pavlem Ulrichem(Kulichrachem) do miniHor.
Stefanova fotka jak visí freesolo v převisu cesty Kachoong(21)přilepená doma na skříni mě nakopávala dělat stovky shybů a posilování s činkou a jeho povídání nutilo k zamýšlení nad lezením.Takže sem si dovolil přepsat článek i sem.Třeba to někoho zaujme :)
AUSTRALIE
Abych Vám v tomto článku mohl dát nahlednout do nitra lezecké zkušenosti,chci se v něm vyhnout obvyklému výčtu vylezených cest.Lezení je více než série otupujících shybů na liště a nacvičování složitých partií cesty.Shora řečené jde ruku v ruce s obtížnou duševní činností,která je rovnocenou živnou složkou.Porozumění skále,stavu vlastní trénovanosti a což je nejdůležitější ze všeho-pochopení sebe sama,to vše je daleko důležitější než pouhá fyzická zdatnost.Během svého výletu do Australie jsem se o tom opět přesvědčil.
Už tři měsíce před odjezdem,když jsem se na cestu teprv připravoval,jsem byl více než normálně zatížen psychickými problemy a pochybnostmi.Nejhorší z nich byl vliv tří trpkých zimních měsíců na mé pokroky v tréninku.Lezecká schopnost jedince je měřitelná pouze počtem nebo obtížností cest,které zvládá,ale v zimě je nemožné odhadnout přesně jak dobře na tom člověk s tréninkem je.Pro mne to byla doba bláznivých zvratů,od chvil naprostého povznesení k totální sklíčenosti.Měřítkem maximálního užitku z cvičení je stupeň soustředěnosti.Objemné tréninky odcvičené bez této složky,člověku o stupni jeho trenovanosti nic neřeknou.V dokonalé přípravě promyšlené nestačí pouze vést tělo k vysoké úrovni výkonu,musíte z ní vyloučit všechny pochybnosti a chyby a samozřejmě i slovo "nemožné".Nesmí tu být místo pro jakoukoli sebepochybnost!
Tyto starosti mne sužovali až do doby krátce před odjezdem.Týden před ním jsem to už nemohl vydržet.Musel jsem se přesvědčit,jak na tom sem a tak jsem jel na pět dní do Buoux.Tři zimní měsíce bez řádného pohybu na skále způsobily mým lezeckým schopnostem vážnou škodu.Se sebedůvěrou na bodu mrazu po náštěvě Buoux jsem následujících 30hodin letu prožil myšlenkami úplně mimo.Mířil jsem si to do oblasti se snad nejtěžšími cestami světa a neměl jsem nejmenší představu o tom,jak tam budu lézt.Zatímco jsem si svůj výlet vysníval,nahlížel sem do tréninkových metod s lezením příbuzných sportů,abych si mohl sestavit nějaký systém,který by mi pomohl vzpružit pošramocenou psyché.Co se té týká,myslím,že se lezení od ostatních sportů může hodně učit.Není to jen tak,že se po této stránce o špičkové atlety starají specialisté ve svém oboru.V lezení si však musí vyřešit své problémy každý sám.Kolem nikoho se tu neotáčí psycholog,který by vrátil ztracenou motivaci,nezní tu ani práskání biče trenéra.Je možné,že jsou to právě rozdíly,které z lezení dělají takový zvláštní sport?
To,že jsem v Austrálii,jsem zpočátku vůbec nevnímal.Byl jsem příliš posedlý lezením na Mount Arapiles.Ohlednu-li se za tím dnes,jsem velice překvapen svým chováním,svou necitlivostí k tomu co by mělo být cennou vzpomínkou na novou a neobvyklou zemi.Protože jsem se chtěl držet svého taktického plánu,lezl jsem nejprve cesty vybrané podle mých momentálních schopností.Navečer nás v kempu zdravívali švýcarskou němčinou dva přátelé-Eric Talmadge a Dany Schweitzer.Měli tu už za sebou několik týdnů lezení,takže byli obeznámeni s nejnovějšími cestami.Ukázali nám pověstné cesty jako sou India(29),Massada(30) a samozřejmě hlavní objekt mého zájmu-Punks in the Gym(32).Cestu,která na Vás udělá větší dojem,je těžké si představit!
V příštích dnech jsme s Erikem a Danym vylezli několik fantastických cest.Se zvyšujícím se počtem cest rostlo i moje sebevědomí.Přesto jsem si bolestně uvědomoval,jak křehké to sebevědomí je a jak lehce se dá jakymkoli selháním poničit.Dával jsem si stále pozor na chyby a analyzoval,pocházili z fyzické či mentální nepřipravenosti.Zatímco jsem s úspěchy podnikal na lehčích cestách,pustil jsem Punks z hlavy.Teprve,po zjištění,že se Kim Carrigan vzdal pokračování na svém nevyřešeném stěnovém projektu,začalo to být vážné.
Massada měla být zkušebním kamenem mých nových teorií.Cesty největší obtížnosti se dají přirovnat ke gymnastické sestavě.Každý krok musí být proveden přesně s absolutním soustředěním.Než je však takové nasazení možné,musí mu předcházet důkladné rozehřátí.Žádného gymnastu by ani nenapadlo,aby začal závodit bez rozcvičení a bez koncentrace na to co chce dělat.To jak užitečná byla moje příprava,jsem si zkusil na Massade a potom na dalších,těžších problémech.
Seriou Young Lizards-to bylo jmeno,které dal Carrigan své nedokončené.Problem se skládal ze silového stěnového lezení,které bylo zakončeno dynamickými kroky.Po čtyřdenním zápase se mi to konečně povedlo,ale úspěchu jsem dosáhl pouze maximálně technickým lezením a strategií těla i mysli.Trvalo několik dní než jsem si vychutnal svůj úspěch,neboť jsem poté byl úplně vyčerpaný.Pohled na věc může poskytnout klasifikace cesty 31(10uiia) a nové jmeno cesty-Lord of the Rings.
Bylo zapotřebí několika dalších dnů,než jsem si zase dokázal zvednout úroveň motivace k pokusu na Punks.Na takhle vysokém stupni lezení znamená sebemenší selhání konec.Je zde absolutně nezbytný správný stav mysli a dokonalá kondice.Po dvou dnech zoufalých pokusů,jsem konečně spatřil cestu k cíli.Pohyby musí být odhadnuty s přesností na milimetr,při nejistých dynamických krocích musí být na prstech odpovídající množství magnézia,váha musí být dokonale rozložena tak,aby se tělo v okamžiku dostalo do pozice,která dynamický krok umožní.Ve dnech,kdy jsem odpočíval mi složitá choreografie pohybů nešla z mysli.Lezl jsem tu cestu v duchu tisíckrát a dokonce se mi i vkrádala do snů.Můj puls se zbláznil.Živil jsem se jenom ovesnými vločkami.Klíčovým přínosem pro můj konečný úspěch po dnech nervového vypětí,byla sympatická pomoc přátel,kteří mi pomohli se uklidnit.Bez nich bych asi kapituloval.A potom,když skončilo všechno trápení a zbyli jen vzpomínky na všechno dobré,měl jsem z těch dvou cest obrovskou radost.
Stefan v cestě Kachoong 21,free-solo,Mount Arapiles
Na své australské turné se ohlížím se smíchem a slzami v očích.S úsměvem,když si vzpomenu na perfektní atmosferu kempu,úžasné cesty a krásu krajiny.Srovnám-li toto s lezeckými oblastmi v Evropě je mi do pláče,neboť se stále větším množstvím lezců,kteří v nich hledají své vyžití zde přibývá i více omezení a pravidel místních orgánů.Naneštěstí však jsou tato omezení většinou oprávněná,protože chování mnoha lezců je zkrátka nezodpovědné.Lezení je však,díky bohu,sport za kterým jezdíme do volné přírody,i když se nato občas zapomíná.Kdyby se však z lezení měl stát sport,kterému je jedno kde se provozuje,potom by myslím bylo na čase poohlednout se po něčem jinem.A snad právě proto není tak špatné,že jsou Arapiles tak daleko.
Žádné komentáře:
Okomentovat